Bytová krize za komunistů a její radikální řešení není inspirací pro dnešek

Smyslem následujícího textu místo toho bude poukázat na jeden už opravdu dlouho tradovaný omyl. Zcestnou a nepřesnou informaci, která právě teď před volbami opravdu silně rezonuje společností. Jde o polopravdu, mýtus o tom, jak se za komunistů stavěly byty ve velkém.

Oblast toho mýtu nejprve musíme vykolíkovat v čase a prostoru. To aby nedošlo k nějakému pochybení. V čase, oním „za komunistů“, míníme léta od roku 1948, čili od únorového převratu, kdy komunisté převzali v naší zemi moc a drželi ji pevně až do listopadu 1989, kdy se jim to celé rozsypalo. Řeč tedy bude o časovém rozmezí jednačtyřiceti let.

Teď, když jsme definovali dobu, je třeba vykolíkovat prostor. Protože to komunistické převzetí moci se týkalo celého Československa. A pro nás teď bude asi spíš podstatné to, co se týkalo jen naší půlky státu. Nynějšího Česka. Proč na tom tolik záleží? Už proto, že v onom přesném vymezení prostoru se skrývá první trhlina chvály komunistické stavební horečky.

Nejen z internetů totiž zaznívá, že komunisté nechali vystavět „miliony“ bytů. A je to pravda. Za těch jednačtyřicet let jich postavili dohromady přibližně 3,2 milionu. Jenže v celém Československu. V Česku se za komunistů nechalo postavit „pouze“ 1,8 milionu bytů. Ne že by to byl špatný výkon, to určitě ne. Slůvkem „pouze“ jen lehce poukazujeme na to, že se těch bytů konkrétně v Česku postavilo méně, než v celém Československu dohromady. Méně, než se říká. Ale určitě to je velmi solidní číslo.

Určitě nechceme vrtat do toho, že drtivá většina vystavěných bytů byla v obřích panelákových sídlištích, která rostla jako houby po dešti. A že větší část boomu stavěných bytů připadala až na 70. a 80. léta, kdy se jimi řešila – pozor – bytová krize. Ta stejná bytová krize, jaká je k neřešení i dnes. A stranou raději ponecháme i to, že tu bytovou krizi za komunistů „řešily“ byty menší rozlohou a kvalitou, než je zvykem u současného bydlení. A raději úplně vynecháme i to, že na přidělení takového za komunistů vystavěného bytu v paneláků jste čekali léta i desetiletí. Raději se vrátíme k onomu velmi solidnímu číslu, jež, jak si jistě pamatujete, činilo v Česku 1,8 milionu bytů. Za jednačtyřicet let.

To je v hrubém průměru 43 902 bytů za rok. Což, a to skutečně uznáváme, nezní špatně. Zvlášť ve srovnání se současností. Český statistický úřad na svých stránkách uvádí, že v roce 2023 se dokončilo 38 067 nových bytů a že v roce 2024 byla zahájena stavba 36 612 bytů.

Ale pozor, pokud budeme na našem území hledat skutečné šampiony velkoprodukce rezidenčního bydlení, nenajdeme je v jednačtyřiceti letech komunistické éry.

Skutečně nejvíc bytů se u nás za relativně nejkratší dobu stavělo za první republiky. Mezi lety 1918 – 1938 se v Česku postavilo 900 000 bytů. V průměru tedy 45 000 ročně. Komunisté tedy nebyli z historického hlediska největší stavitelé, kteří by jako první nejvíc obohatili národní bytový fond. Ten první a největší boom dostupného bydlení (a to prosím pěkně ještě bez králíkáren paneláků) se odehrál naposledy o desetiletí dříve, ještě před nástupem komunismu k moci. A to bez dekretů, rudých knížek. A bez znárodňování.

Což je kapitolka, se kterou se vám ti, co tak rádi vzpomínají na jednačtyřicet let komunistické nadvlády, moc chlubit nechtějí. Komunisté totiž nejenže byty v panelácích masově stavěli. Ale ještě před tím byty a domy neméně masivně kradli. Tedy, znárodňovali. V celém Československu bylo znárodněno 1,1 milionu bytových jednotek.

To zahrnovalo jednak činžovní domy, vily a větší nájemní domy, jejichž soukromí vlastníci byli „vyvlastněni“ a stát se místo nich stal vlastníkem nemovitostí. Dopadlo to též na malé rodinné domky (většinou do určité velikosti), které byly často ponechány vlastníkům, ale s tvrdou regulací nájemného a s možností nuceného přidělení nájemníků. A nastěhovat vám podle uvážení do domu nezvaného nájemníka, to je vlastně jen jiná forma krádeže osobního vlastnictví.

Abychom byli féroví a neuváděli jen údaj o znárodněných bytech v celém Československu, upřeme svůj zrak přesněji jen na Česko. A čistě v něm komunisté ukradli/znárodnili 700 000 - 750 000 bytů a domů, které přešly do státního vlastnictví.

Stát se stal dominantním vlastníkem většiny existujícího bytového fondu. Bylo to zásadní opatření, protože tak dál mohl přidělovat byty podle svých vlastních priorit. To sice částečně řešilo dostupnost bydlení – bytovou krizi - ale na úkor vlastnických práv a svobody.

Nebyl to nijak rafinovaný plán, ani geniální recept, kterým bychom se dnes měli inspirovat. Celá bytová politika komunistického režimu v Česku (Československu) stála totiž jen na kombinaci masového vyvlastnění, fakticky tedy státem schválené a posvěcené krádeže osobního majetku, a později na centrálně řízené nové výstavbě.

Pokud se někdo chce kasat tím, kolik bytů komunisté postavili – a těch bytů opravdu nebylo málo, bylo jich v Česku 1,8 milionu – měl by dodávat i to, kolik bytů komunisté ukradli, znárodnili. A těch bylo až tři čtvrtě milionu. Jinak totiž pokračuje v tradování mýtu, polopravdě, která je založena na velikém omylu. Nedá se chválit někdo, kdo třetinu své „práce“ prostě přebral a ukradl, aby ji vydával za vlastní.

Žádný jiný režim, který se v Česku dostal k moci, totiž z tolika lidí najednou neudělal jedním razítkem bezdomovce, jako komunisté po roce 1948.

Není přitom bez zajímavosti podívat se i na to, jak probíhala stavba „za komunistů“, hned v padesátých letech, tedy mezi lety 1951 -1960. Tehdy totiž slavně vystavěli 279 200 bytů. Za deset let, respektive 27 920 ročně. Tedy mnohem méně, než kolik se staví dnes.

Proč tak málo? Necítili potřebu stavět, protože zatím ještě mohli rozdávat z kradeného. Masivně stavět začali až tehdy, kdy už jim nakradené došlo. To skutečně není recept, kterým bychom se mohli inspirovat.

Zdroj: CSU.gov, psp.cz